Filmoláda.cz

Autor: Andrea Sedláčková | 18.12.2008 | přečteno 4060x | komentáře (0)
Zařazeno do rubrik: TELEVIZE, FILM, Žánr, Rodinný/Dětský, Sci-fi & Fantasy, Hudební, Dobrodružný, Romantický, Komedie

Navzdory tomu, že je filmová pohádka primárně určena především dětskému divákovi, mnohdy je ryze z produkčních důvodů koncipována jako rodinná podívaná. Typický aspekt, který přitahuje k tomuto žánru všechny věkové kategorie, představuje přítomnost humoru a komických postav. Této skutečnosti si všiml již Karel Čapek ve svých úvahách na okraj literatury. Nadpřirozené bytosti velmi často nejsou těmi, které by vzbuzovaly hrůzu. Naopak – vzbuzují úsměv: ať se již jedná o přítomnost komických čertů, popletených čarodějnic či dobráckých draků. Naproti tomu pohádky, jež vznikly např. jako adaptace Erbenových textů, vycházejících z lidové slovesnosti a zahrnujících prvky fantasknosti, krutosti či baladických motivů, se s diváckým úspěchem nesetkaly. Pokud měla být česká pohádka divácky atraktivní, musela být především zábavná. O tuto složku se zasloužily nejen nadpřirozené bytosti, ale také postavy hloupých Honzů či králů. Dalším zásadním aspektem, který měl pozitivní vliv na pohádky jakožto žánr, se stala skutečnost, že byly natáčeny režiséry, kteří měli zkušenosti právě s komedií.

Nejúspěšnější období pro českou pohádku představovala léta padesátá. Dobová atmosféra donutila točit pohádky některé tvůrce, kteří k tomuto žánru dříve netíhli (např. Martin Frič). Tato skutečnost nebývalou měrou přispěla k vývoji žánru. Nicméně vzhledem k politické situaci lze v pohádkách tohoto období spatřit mnohé ideologické tendence – vítězství chudého nad bohatým, král (považován za představitele buržoazie) se stává komickou figurkou, největší hodnotou je práce a názor prostého lidu. Navzdory těmto skutečnostem představovala pohádka v období 50. let společně s komedií divácky nejoblíbenější žánr (Pyšná princezna stále drží primát v podobě nejnavštěvovanějšího tuzemského filmu v historii naší kinematografie).

Filmoví činitelé tehdejší doby žánr velice podporovali. Přece jen pohádky přispívaly k výchově, obsahovaly v sobě ideologický potenciál, který měl všechny předpoklady k tomu oslovit široké masy, proto byly na vznik pohádek uvolňovány nemalé finanční prostředky, což se pozitivně odrazilo ve velkolepých výpravách. Bezesporu k těm nejznámějším snímkům daného období patří vedle již zmiňované Pyšné princezny také Byl jednou jeden král... téhož režiséra. K rozvoji žánru přispěl svojí tvorbou také Martin Frič, jenž je podepsán např. pod úspěšnými díly Dařbuján a Pandrhola či Princezna se zlatou hvězdou. Nelze ovšem opomenout ani přínos Jaromíra Pleskota (Obušku, z pytle ven!) nebo Josefa Macha (Hrátky s čertem).

V politicky uvolněné atmosféře nadcházejícího desetiletí se žánr filmové pohádky odklonil od tradičního modelu, který se rozvíjel v 50. letech, tedy od snímků prodchnutých ideologií. Snahy nalézt nové způsoby zpracování se neblaze projevily na diváckém zájmu a díla, která vznikla, nebyla považována za úspěšná: ať se jednalo o Valáškovy Tři zlaté vlasy děda Vševěda či Šíleně smutnou princeznu Bořivoje Zemana.

Druhým nejúspěšnějším obdobím pro vznik české pohádky se stala příznačně normalizace. Vedle dosud nejvýznačnějšího režiséra daného žánru Bořivoje Zemana se objevuje nový talent, komediální režisér Václav Vorlíček, autor pohádek Honza málem králem, Tři oříšky pro Popelku či Princ a Večernice. Specifický aspekt 70. let představuje vznik děl netypických (Malá mořská víla, Princ Bajaja) či pohádek oscilujících na hranici hororu, jejichž tvůrcem je Juraj Herz (Deváté srdce, Panna a netvor).

Ateliérové pohádkové inscenace, s nimiž se mohli diváci setkat již v uplynulém desetiletí, přechází také do let osmdesátých. Třebaže nejzajímavější umělecký počin tohoto období je spjat s Oldřichem Lipským a jeho Třemi veterány, do diváckého povědomí se dostává Zdeněk Troška, který natáčí svoji první a dosud nejlepší pohádku – O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Právě na Troškově snímcích lze vytyčit zásadní elementy, které se podílely na utváření žánru v nadcházejících letech. Zejména se jedná o prosazení moderní trikové techniky či výraznějšího podílu akčnosti. Troškovy pohádky v sobě obsahují elementy, jimiž autor navazuje na českou pohádkovou tradici z let padesátých (jeho vzor představují díla Bořivoje Zemana). Spojitost lze spatřit zejména v jednoduchém ději, kde je přesně od sebe odlišeno dobro od zla, v souladu s humorem ale nelze hovořit o laskavé komičnosti postav. Troška se mnohem více zaměřuje na podbízivost až lacinost – strašidla, která lze v režisérových pohádkách spatřit, nemůžeme chápat jako zlá, v jednání jsou spíše směšná. Ústředními hrdiny Troškových pohádek se stávají prostí chasníci, po vzoru děl z let padesátých se objevují pyšné a rozmazlené princezny a panovační králové. Šlechta v autorově pojetí představuje zlo namísto nadpřirozených bytostí.

Navzdory tomu, že lze v Troškových dílech spatřit shodné aspekty s tvorbou režisérů let padesátých, pohádka jakožto specifický žánr české kinematografie již řadu let postrádá svébytnost, která by vedla k žánrovému rozvoji. Naopak se u ní výrazně projevuje stagnace, daná stávající situací (konkurence ze strany zahraničních kinematografií, obtížnost financování). Nezbývá než doufat, že se osobitý žánr české filmové pohádky brzy nestane minulostí.

Facebook Jaggni to! del.icio.us